Odmítnutí dědictví a další možné způsoby, jak nedědit

Odmítnutí dědictví, vzdání se dědictví a zřeknutí se dědického práva - tři zákonné instituty, které potenciálnímu dědici zemřelého umožňují nedědit, byť mu dědické právo svědčí.

Zda má dědic, který nechce dědictví přijmout, učinit prohlášení o jeho odmítnutí, vzdát se ho či se ho zříci, závisí na důvodech, které ho k rozhodnutí nedědit vedou, a také na skutečnosti, zda je již dědické řízení v běhu či prozatím nikoli. Níže jsou vysvětleny rozdíly mezi nabízenými možnostmi "jak nedědit" a objasněny kroky, jak po volbě konkrétního způsobu nepřijmutí dědictví dále postupovat.

Odmítnutí dědictví

Právo odmítnout dědictví má každý v úvahu přicházející dědic ze zákona či ze závěti, avšak až po smrti zůstavitele (odmítne-li dříve, nepřihlíží se k tomu!) a až poté, kdy se mu dostane tzv. poučení o dědickém právu sdělené mu soudním komisařem. Jde o formální písemné poučení potenciálního dědice o možnosti dědictví odmítnout a o důsledcích, které s sebou odmítnutí dědictví nese. Zákonná lhůta pro vyjádření se, zda dědic dědictví odmítá či nikoliv, činí jeden měsíc; případně tři měsíce, jsou-li pro to závažné důvody (např. dědic je dlouhodobě v zahraničí, po těžkém úrazu v nemocnici apod.). Pokud se dědic ve stanovené lhůtě nevyjádří, má se za to, že dědictví neodmítá.

Odmítnutí musí být učiněno výslovným prohlášením buď písemně soudnímu komisaři, který věc projednává, nebo ústně do protokolu. Důvody odmítnutí nemusí být uvedeny (zpravidla se odmítá v obavě z předluženého dědictví) a také není striktně uvedeno, jak má být odmítnutí formulováno - obstojí například: dědictví odmítám x nepřeji si dědit po zůstaviteli x chci být vyloučen z dědické posloupnosti po zemřelé atd.

Ten, kdo chce dědictví odmítnout, by měl pamatovat na následující:

  • V případě, že by s majetkem zemřelého po smrti nakládal, jako by šlo o jeho vlastní majetek (např. by vybíral peníze z účtů, převáděl zůstavitelův majetek na jiné osoby, prováděl podstatné změny na věcech, které patří do dědictví apod.) pak by se k jeho pozdějšímu prohlášení, že dědictví odmítá, nepřihlíželo. Na druhou stranu ale určité věci zařizovat lze; zemřelému je možno například „bez rizika“ vypravit pohřeb, podat za něj daňové přiznání, pečovat o jeho majetek způsobem, který zabrání vzniku škody atd.; osoba, která takto činila, může později dědictví odmítnout.
  • Pro platnost prohlášení o odmítnutí dědictví je lhostejné, zda dotyčný měl v době, kdy toto prohlášení učinil, správnou představu o stavu zůstavitelova majetku, jeho hodnotě či výši případných dluhů. Jednou učiněné prohlášení o odmítnutí dědictví již nelze odvolat!
  • Dědictví se nemůže odmítnout s uvedením výhrad, podmínek či jenom zčásti – odmítá se jako celek. Ale: Potomek zemřelého může dědictví odmítnout s tzv. výhradou povinného dílu, tj. může odmítnout dědické právo, ale právo na povinný díl si ponechává. Výše povinného dílu činí u zletilého potomka 1/4 jeho zákonného dědického podílu, u nezletilého 3/4 jeho zákonného dědického podílu.
  • Není možné odmítnout dědictví ve prospěch konkrétní osoby; po odmítnuvší osobě do jejího dědického podílu vstupují buď potomci této osoby, nebo uvolněný podíl přirůstá ostatním spoludědicům.
  • Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl. Taková osoba současně nemůže dědit po zemřelém ani v budoucnu, pokud by se objevil nový majetek a bylo zahájeno dodatečné dědické řízení.
  • Prohlášení o odmítnutí dědictví může za dědice učinit rovněž jím zmocněný zástupce, a to na základě speciální plné moci.
  • V případě, že by dědic sám zemřel před uplynutím lhůty pro odmítnutí dědictví, přechází právo vyjádřit se za něj na jeho dědice.

Vzdání se dědictví

Právo vzdát se dědictví ve prospěch druhého dědice (nikoli však ve prospěch osoby cizí, stojící mimo okruh dědiců!) vzniká až po úmrtí zůstavitele, a to výlučně osobě, která se již v rámci probíhajícího pozůstalostního řízení vyjádřila, že dědictví po zemřelém neodmítá.

Důvod, proč se dědic rozhodne dědictví vzdát, bývá zpravidla ten, že si přeje, aby místo něj dědil druhý konkrétní dědic (dědici) a nikdo jiný. V případě, že by dědictví odmítl, nastoupili by na jeho místo jeho potomci, kteří by mohli mít jiný názor na to, komu má uvolněný podíl připadnout. Rovněž tak pokud bych chtěl uzavřít se spoludědici dědickou dohodu, podle které sám z pozůstalosti nic nenabyde, ale přeje si, aby jeho podíl připadl konkrétní osobě, museli by s tím souhlasit i ostatní dědici. V případě vzdání se dědictví však tato podmínka stanovena není; se vzdáním se musí souhlasit pouze druhý dědic, v jehož prospěch se dědictví vzdává; pokud by nesouhlasil, ke vzdání by se nepřihlíželo.

Zákonodárcem jistě nezamýšleným důsledkem vzdání se dědictví je rovněž umožnění dědicům obejít ustanovení zůstavitelovy závěti za situace, kdy ten rozhodl o rozdělení svého majetku způsobem, který dědicům nevyhovuje, a současně stanovil, že se dědici nemohou dohodnout jinak. Za těchto okolností se nabízí jako možnost právě institut vzdání se dědictví, kdy se dědic, který nechce majetek zůstavitelem mu v závěti určený nabýt, vzdá dědictví ve prospěch druhého dědice, který s tím bude souhlasit, a tímto způsobem docílí kýženého vypořádání, které jim vyhovuje.

Zřeknutí se dědického práva

Zřeknutí se dědického práva přichází v úvahu ještě za života zůstavitele, a to písemnou smlouvou uzavřenou se zůstavitelem; smluvními stranami jsou tedy budoucí zůstavitel a jeho potenciální dědic. Je přitom třeba pamatovat na to, že zřeknutí se dědického práva působí i proti potomkům takového dědice, ledaže by ve smlouvě bylo výslovně ujednáno jinak.

Dědického práva se lze zříci bez dalšího, ale i ve prospěch jiné konkrétní osoby; takové zřeknutí nicméně platí, jen bude-li tato osoba po zůstaviteli skutečně dědit. V případě tedy, že by se například potomek zřekl svého dědického práva ve prospěch svého sourozence, který by poté z jakéhokoliv důvodu nedědil (např. by dědictví odmítl) učiněné zřeknutí by neplatilo a potomek, který se dědictví zřekl, by se dědicem stát mohl.

Zřeknutí se dědictví je praktické v případě, že zůstavitel chce ještě za života majetkově zvýhodnit některého ze svých dědiců; například se rozhodne jednomu svému potomku z určitých důvodů darovat svoji nemovitost. Aby předešel případným budoucím sporům mezi ním a druhým potomkem v rámci pozdějšího pozůstalostního řízení, může darování podmiňovat uzavřením smlouvy o zřeknutí se dědictví, dle které obdarovaný potomek již z budoucího dědictví nic nebude požadovat.

Daniela Bendová
Sdílet:

Další články

Články s právní tematikou – praktická doporučení, příklady z praxe.

Datová schránka
t45zt6g

S čím Vám mohu pomoci?

Ráda odpovím na Vaše otázky a poradím, jak dále postupovat.
Konzultace je možná i prostřednictvím videohovoru přes WhatsApp, Zoom nebo Google Meet.

Odesláním fromuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů