Postavení zadluženého dědice v pozůstalostním řízení

Pokud je účastníkem pozůstalostního řízení dědic, který je zadlužený ve smyslu insolvenčního zákona, tj. je v úpadku (v insolvenci) vztahují se na něj v celém průběhu tohoto řízení a zejména pak při vypořádání zůstavitelem zanechaného majetku zvláštní pravidla a povinnosti. Níže uvádím ty zásadní:

Informační povinnost

Zadlužený dědic by měl již na samotném počátku pozůstalostního řízení informovat notáře, který byl pověřen řízením o pozůstalosti, že se nachází v insolvenčním řízení, a rovněž tak by měl sdělit insolvenčnímu správci, že mu svědčí dědické právo. Insolvenčnímu správci by měl současně oznámit jméno soudem pověřeného notáře – soudního komisaře, který bude pozůstalost vyřizovat, a též spisovou značku, pod kterou je pozůstalostní řízení vedeno. Insolvenční správce může nahlížet do dědického spisu, má nárok na protokol z ústního jednání u notáře, vyjadřovat se k pravosti a platnosti zůstavitelova pořízení pro případ smrti, žádat, aby ocenění majetku bylo provedeno znaleckým posudkem, vyjadřovat se k navržené dědické dohodě a podobně. S těmito svými požadavky se nicméně obrací přímo na notáře, nikoliv na dlužného dědice.

Zda dědic je či není v úpadku si notář sice může ověřit sám lustrací v insolvenčním rejstříku, případně ho o této skutečnosti informují ostatní účastníci pozůstalostního řízení či věřitel dědice, nicméně v praxi se notáři často spokojí jen s formálním dotazem, zda některý z dědiců není v insolvenci, a v případě záporné odpovědi se touto otázkou dále nezabývají. Podle ustanovení § 412 insolvenčního zákona je ale zadlužený dědic povinen veškerý majetek, který z dědického řízení nabude, zpeněžit, a výtěžek použít k mimořádným splátkám věřitelům nad rámec splátkového kalendáře. Pokud notář o jeho zadlužení vědět nebude, neposkytne mu relevantní informace o jeho povinnostech v rámci pozůstalostního řízení – například o nemožnosti dědictví odmítnout či vzdát se ho ve prospěch jiného, a to může zadluženému dědici v budoucnu přivodit různé potíže.

Omezená možnost dědictví odmítnout

V obecné rovině lze konstatovat, že nikdo nemůže být k přijetí dědictví nucen, a proto je všem v úvahu přicházejícím dědicům ať již ze zákona či ze závěti umožněno, aby se po tzv. poučení o dědickém právu u notáře vyjádřili, zda dědictví po zůstaviteli odmítají či nikoliv. V případě zadluženého dědice ale toto pravidlo neplatí; právní jednání, kterým dlužník odmítne dědictví je neúčinné, ledaže by k tomuto odmítnutí získal souhlas insolvenčního správce. Ten však svůj souhlas s odmítnutím dědictví dědici udělí pouze zřídka, nejčastěji z důvodu, že pozůstalost je předlužená.

V případě nesouhlasu insolvenčního správce s odmítnutím dědictví se má za to, že se odmítnuvší dlužník dopustil právně neplatného jednání, ke kterému nelze přihlížet. Dlužník v úpadku se tak i navzdory odmítnutí dědictví stává dědicem zemřelého.

Povinná výhrada soupisu pozůstalosti

Jistým „omezením“ dědice v úpadku je i to, že se na něj automaticky pohlíží jako na dědice, který uplatnil tzv. výhradu soupisu pozůstalosti, takže jeho věřitel má v insolvenčním řízení vůči němu nárok na uspokojení své pohledávky pouze do výše hodnoty nabytého dědictví. Slovo „omezením“ je v uvozovkách proto, že se jedná o ustanovení ve prospěch zadluženého dědice. Pokud by totiž tento dědic dostal stejně jako jeho spoludědici na výběr, zda výhradu soupisu uplatnit či nikoliv, a z jakéhokoliv důvodu by ji neuplatnil (třeba jen z důvodu nepochopení smyslu tohoto právního institutu) odpovídal by za úhradu dluhů zůstavitele v plném rozsahu, tedy i nad rámec majetku nabytého z dědictví.

Limity pro uzavření dědické dohody

Pokud se týče uzavření dědické dohody, tak zde je dědic v úpadku limitován v tom smyslu, že musí z pozůstalosti nabýt alespoň tolik, kolik odpovídá jeho zákonnému dědickému podílu. Zjednodušeně řečeno, jsou-li dědici dva, musí zadlužený dědic nabýt alespoň polovinu dědictví, jsou-li dědici tři, musí nabýt minimálně jednu třetinu pozůstalosti.

Za situace, že dlužník v úpadku uzavře se spoludědici dědickou dohodu, podle které by měl nabýt méně, než činí jeho dědický podíl, bude takto uzavřená dohoda bez souhlasu insolvenčního správce neplatná. Notář – soudní komisař v tomto případě vydá usnesení, podle kterého se dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti neschvaluje a dědici jsou vyzváni k uzavření dohody jiné. Pokud ji dědici z jakéhokoliv důvodu neuzavřou, nezbude notáři než potvrdit dědicům nabytí dědictví podle zákonných dědických podílů, což pro ně ale může být do budoucna velmi nepraktické – z praxe lze zmínit např. stav, kdy se tři dědici stanou podílovými spoluvlastníky jednoho osobního automobilu nebo „spoluvlastníky“ dle stanov družstva nedělitelného družstevního podílu. Je proto maximálně žádoucí, aby se dědici na rozumném vypořádání dohodli, a to s přihlédnutím k faktu, že mezi sebou mají dědice v úpadku.

A na závěr

Možné způsoby vypořádání majetku ve prospěch dlužníka v úpadku

Dědický podíl dlužníka v úpadku může být uspokojen v zásadě dvěma způsoby – buď v penězích nebo nabytím konkrétního majetku z pozůstalosti. Nejpříhodnější je, je-li v pozůstalosti dost peněz na výplatu zadluženého dědice, případně je-li některý ze spoludědiců schopen dlužného dědice vyplatit sám ze svých vlastních peněžních prostředků. Někdy se nabízí i možnost získat peníze na výplatu dědického podílu dlužníka v úpadku poskytnutím bankovního úvěru spoludědici, o němž banka usoudí, že bude schopen poskytnutý úvěr splácet; jako předmět zajištění úvěru přitom může sloužit i nemovitost, která je součástí pozůstalosti.

V případě, že peněžní výplata zadluženého dědice možná není, nezbývá než uspokojit jeho dědický podíl tím, že nabude jiný určitý majetek z pozůstalosti, což s sebou ovšem nese nebezpečí, že rodinný majetek bude vystaven riziku zpeněžení v rámci insolvenčního řízení. Zadlužený dědic totiž je, jak již bylo uvedeno výše, povinen veškerý zděděný majetek zpeněžit a výtěžek použít k mimořádným splátkám věřitelům.

Stručné shrnutí povinností dědice v úpadku